První snaha o ochotnické divadlo v Čenkově se datuje od roku 1892, kdy byla založena Čtenářská beseda, po vzoru z Prahy a větších obcí. Beseda měla za cíl zlepšovat kulturní povědomí spoluobčanů, čtením kvalitních knih, poslechem dobré hudby a v neposlední řadě divadelní tvorbou. První divadelní představení bylo odehráno v roce 1894 na počest Sboru dobrovolných hasičů, při příležitosti svěcení stříkačky, hrou Farář a kostelník. Odehrálo se tak 9.10.1894 a čistý příjem z představení činil celých 42 zlatých.
Začátky divadla byli velmi opatrné. Nejdřív byla dramatickým odborem svazu Kovodělníku nacvičena Mikulášská besídka s programem. Následovala v roce 1906 jednoaktovka Lapený Samsonek. První velkou hru z hornického prostředí s názvem Drama čtyř chudých stěn odehráli ochotníci z Kovodělníka v roce 1907. V roce 1909 sehrál spolek Kovodělník ve spolupráci s nově vzniklým divadelním souborem hasičského sboru další divadelní představení. V roce 1909 vzniká další kulturně společenský spolek s názvem Dělnická telocvičná jednota (DTJ), tato organizace získává od Čtenářské besedy skládací dřevěné jeviště, na kterém se odehrála většina divadelních předtaveních od roku 1894. Asi nikdo v té době netušil, že toto jeviště přežije s ochotníky první světovou válku.
V této době tedy čenkovské obyvatele bavily tři různé kulturní spolky hrající na jednom rozkádacím jevišti vetšinou v hostinci U Andělů. Později po roce 1909 se hrálo v hostinci Josefa Hrušky, který ho před začátkem války prodal svazu Kovodělníku. V údobí do první světové valky se hrály historické a sociální hry. Nejvýraznější postavou tehdešího divadla byl Josef Klika, který jak už bývá u ochotníků zvykem, režíroval i hrál. Ale nejen pan Klíma, ale i ostatní divadelníci stojí za zmíňku, jmenovitě J. Trajbold, A.Trajbold st., F. Voříšek, R. Svoboda, F. Ballý, A. Lenc, V. Hejnal, K. Matějka, Jan a Anna Beránkovi, M. Svobodová, B. Hladečková, M. Hrušková a daší. Poslední uvedenou hrou před první světovou válkou byla hra Páni, kterou uvedl spolek Kovodělník. Jedniné představení ve smutných kulisách světové války bylo s příznačným názvem Dotlouklo odehrané v roce 1916.
Po vzniku samostatné Československé republiky se probudilo i Čenkovské divadlo v tehdy již Dělnickém domě (odkoupený hostinec Josefa Hrušky). Na tradici divadla navázali soubor Kovodělník a DTJ. Divadelníci se vrhli do divadla s nadšením a mnoho her reprízovali i v okolních obcích jako je Hluboš, Jince, Sádek, Běštín a dalších. Na jednotlivé štace herci chodili pěšky. Kolik bylo při tom zážitků, smíchu i nesnází!
Režii po Josefu Klikovi převzal František Karas, který režíroval hry až do roku 1928. První hra po válce byla se zpěvy a jmenovala se Z českých mlýnů v roce 1919. Náledovala další představení jako Dvě lásky a Láska si nedá poroučet také v roce 1919. V roce 1924 dramatický odbor DTJ pod vedením Václava Hejnala nastudoval veselohru Charleyova teta, jejíž výtěžek byl věnován na zakoupení tělocvičného nářadí. V tomto období se dařilo uvést 2-5 nových her za rok. Navíc se začalo hrát i přírodní divalo pod širým nebem. Jednou z prvních takovýchto her byla Probuzenci v roce 1922. Nacvičil ji divadelní odbor hasičského sboru pod vedením Jana Karase a Antonína Lence. Poslední hra v přírodě byla uvedena v roce 1936 pod názvem Pepička z malé hospůdky. Rok 1925 byl pro čenkovské divadlo velmi radostný, protože proběhlo zvětšení sálu Dělnického domu přístavbou a pan Chvojka z Berouna zhotovil nové rozkládací jeviště. První hra uvedená v novém sále a na novém jevišti sborem DTJ byla U Betléma české svobody na jaře roku 1926. V třicátých letech vlivem hospodářské krize odešlo za prací několik divadelníků a tak tempo uvádění nových her se zpomalilo. Naštěstí prázdná místa po odešlých členech nezůstala dlouho prázdná a obsadili je mladí ochotníci jako V. Dvořák, F. Kafka, J. Kovařík, A. Grubnerová, M. Císařová a další. V roce 1936 k oslavám 86. narozenin prezidenta T.G. Masaryka sehrál dramatický soubor DTJ hru Vlast máti až nás zavolá, s účastí školních dětí. Představení bylo uvedeno v odpoledních hodinách pro děti a rodiny a večer pro dospělé. Poslední představení před 2. světovou válkou bylo Osiřelo dítě, které bylo sehráno koncem dubna 1937.
Nadcházející válka ukončila divadelní činnost nejen v Čenkově. Jen v roce 1942 byli uvedeny dvě nezávadné hry Šla Nanynka do zelí a Na tý louce zelný.Na jejich úspěchu se podíleli osvědčení herci a divadelní pracovníci z předválečné doby, kteří chtěli dokázat všem, že je prozatím nezlomila ani krutá skutečnost.
Po osvobození Československa se scházejí nadšenci, aby vytvořili velkou Akademii se zpěvy, tanečky, recitacemi, scénkami a hudbou. Tím se probouzí divadelní činnost, kdy ještě na podzim roku 1945 je uvedena hra Quajana. Válka znamenala veklou obměnu herců a po válce nastupují na scénu nové tváře jako R. Hrušková, T. Hasmanová, V. Štěpnička a daší. František Kafka v roce 1946 nacvičuje veselohru Nade mlýnem, pode mlýnem, kde se představuje mladá generace poválečných ochotníku, jmenovitě A. Kafková, J. Tichý, F. Tichý, J. Třešnák a další. Roky 1948-49. jsou vlivem politických událostí roky stagnace a není uvedena žádná hra. Až v roce 1950 režíruje Václav Dvořák hru F. Kožíka Přátelství. V této pohnuté době se odráží všeobecná nálada i do divadla a čenkovští divadelníci nemají stálé vedení a střídají se jak herci, tak režiséři. Je zapotřebí stmelit mladý kolektiv, je třeba dát souboru pevnou organizaci – a začít budovat novou tradici.
V roce 1952 vzniká pod hlavičkou Závodního klubu ROH Železáren Čenkov dramatický odbor, který má sjednotit všechny ochotníky a vytvořit tak jediný silný ochotnický soubor. Dramatický odbor převzal veškerý scénický materiál včetně předválečného skládacího jeviště. Základ sboru tovřili osvědčení herci, kteří do svého středu přibírali nové tváře, ale zdaleka né všichni nově příchozí vydřželi. Prvotina nově vzniklého tělesa byla hra Dámy a husaři v režii Bedřicha Trčky v obsazení V. Dvořák, M. Ječmen, J. Zacharovský, L. Červený, F. Kafka , S. Křivánek, R. Hrušková, T. Hasmanová, M. Urbanová, D. Vinklerová, M. Valentová, J. Kafková a M. Vinšová. Hra byla uvedena v září 1952 a měla několik repríz, z toho dvě v Lochovicích. Následovala hra Ženitba od ruského spisovatele N.V. Gogola, zkoušelo se přes zimu a vzniká tak tradice zimních zkoušek v nevytopitelném sále, která trvá vpodstatě až do dalšího tisíciletí. Tato hra byla odehrána dvakrát v lednu roku 1953. Pak následovala historická hra A. Jiráska Kolébka uvedená v březnu 1953. Tato hra měla několik repríz i v sousedních obcích. Po takto úspěšném začátku se začalo hovořit o výstavbě stálého jeviště. Za pomoci A. Zárybnického a J. Hartmana se ještě v roce 53 začíná s přístavbou nového jeviště. Do konce roku 1953 stála hrubá stavba. V roce 1954 se začalo s vniřními úpravmi sálu včetně jevište a elektrointalace. K příležitosti otevření nového jeviště byla nazkoušena hra Pasekáři. Hra měla opožděnou premiéru díky pracem na jevišti až v květnu 1954. Při nácviku další hry Divá Bára od B. Němcové vznikl problém s malou účastí na zkouškách a vyvrcholil onemocněním B. Trčky. Jeho úlohu převzal Jaroslav Jirovský. Premiéru se podařilo uskutečnit až v září 1954. Nesnáze a těžkosti provázeli i další hru Chirurg Platon Krečet, kdy někteří herci vrátili úlohy a nakonec onemocněla předtavitelka hlavní role. Proto se premiéra musela přesunout z původního lednového termínu na únor 1955. Účast na obouch představení byla nečekaně malá. Na premiéře 140 a na druhém představení v neděli 160 diváků. Na nedělním představení byla přítomna okresní komise, která pochválila jak režii, tak herecké výkony. Kde hledat příčiny malé návštěvnosti? Jsou lidé přesyceni kulturou, či projevuje se zde rostoucí vliv televize? Po diváckém neúspěchu nasledovala besídka k 10. výročí osvobození naší vlasti Rudou armádou s názvem Smích nad smích, s pěveckou vsuvkou kroužku Kocouři, kritizujících místní poměry. Kapacita sálu byla plně obsazena. Bylo vidět , že lidé se chtějí bavit a chtějí být baveni. V důsledku tohto úspěchu začíná sbor nacvičovat hru Charleyova teta z pera J.E. Pristley. Nicméně tuto hru nepovoluje okresní komise. Sbor se shoduje na tom, že nebude hrát vůbec, pokud nemůže hrát to, co bylo v té době prospěšné.
Trudomyslnost však netrvala věčně a soubor se sešel ještě v roce 1955, aby nazkoušel veselohru V.K. Klicpery Zlý jelen. Režie se ujmulo duo Dvořák a Jirovský. Hra měla velký úspěch a byla několikrát reprízovaná. Po tomto uspěšném vystoupení zakoupil Závodní klub všem účinkujícím vstupenky na divadelní představení Oblastního divadla v Hořovicích jako ocenění dobré práce souboru i jakousi odměnu za jejich obětavou práci. V dalších letech se daří uvádět zhruba dvě hry za rok i přes různé komplikace s docházkou na zkoušky a zimou na sále. V roce 1961 se čenkovští ochotníci zúčastňují soutěže ochotnických souborů příbramského okresu s Čapkovou hrou Bílá nemoc v nastudování F. Pokorného a režii J.Jirovského. Rolí se zhostili V. Dvořák, J. Dohnal, J. Zach, J. Tomáš, J. Kašpar, J. Jirovský, F. Kafka ml., F. Přívora, J. Kosař, A. Štochlová, J. Kafka, L. Dostál, A. Čepeláková, M.Sixtová, J. Vinkler, S. Květoň, V. Zachová a V. Šneberk. Komise ocenila čenkovské divadelníky druhým místem, hned za Rožmitálem p. Tř. Soubor byl převeden do soutěžní kategorie B jako vyspělý soubor. S hrou Jitřní paní se čenkovští zúčastnili Čapkova divadelního léta 1963 ve Staré huti a skončili na 4. místě. Na další ročník si sbor pod vedením Františka Máslera připravuje detektivní hru Past od R. Thomase. Na přehlídce ve Staré huti získává V. Šneberk čestné uznání za herecký výkon a souboru byla předána křišťálová váza. Činnost souboru funguje stabilně s dvěma uvedenými hry za rok až do roku 1968, kdy při práci na hře Smrt nemá nikdy dovolenou, vznikají problémy s obsazováním mužských rolí a politická situace divadlu také nepřeje. Přesto se daří odehrát premiéru v režii J, Jirovského v listopadu 1968 za minimálí divácké účasti. Po repríze pro jinecké a čenkovské žáky ZŠ nastává delší divadelní pauza.
Až v roce 1971 se zdravému jádru ve složení J. Jirovský, V. Dvořák, V. Šneberk, F.Másler a S. Květoň podařilo znovuobnovit fungování divadelního sboru k příležitosti 100. výročí trvání podniku Železáren Čenkov. Byla nastudována veselohra Svatba pod deštníky aneb zvoní se potřetí. Režie se ujal J. Jirovský a herecký sbor doplinili A. Zahoříková, J. Arnoštová, V. Kafková, M. Svata, A.Čepeláková, H. Květoňová, Z. Svobodová a K. Zahořík. Herci odvedli opravdu kus poctivé práce. Obecenstvo se bavilo, bavili se i herci – a všichni spokojeně odcházeli domů. Jedni s příjemným pobavením, druzí s pocitem velkého úspěchu na prknech, jež znamená svět. Hra měla premiéru 23. dubna 1971 a repríza 24. dubna 1971 byla na dlouhou dobu derniéra čenkovského ochotnického spolku.
V roce 1990 na popud nejaktivnějších členů spolku Stanislava Květoně, Vladimíra Šneberka a Františka Máslera se podařilo zorganizovat vzpomínkové setkání členů divadelního sboru. Dne 9. února 1990 se sešlo 45 bývalých členů spolku, aby vzpomínali na zašlou slávu divadelníků v Čenkově.
Na podzim roku 1994 se náhodou setkali bývalí členové sboru F. Másler a S. Květoň s tehdy čerstvě přistěhovaným Jaroslavem Paimou. Hovor padl i na divadlo a z Jaroslava Paimy se vyklubal také divadelní nadšenec. Po tomto rozhovoru J. Paima zorganizoval 9. ledna 1995 setkání za účelem obnovit čenkovské ochotnické divadlo. Jak to dopadlo si můžete přečíst třeba tady.
Tímto děkujeme obci Čenkov za poskytnutí kroniky Ochotnického divadla v Čenkově, z pera Františka Máslera. Naše poděkování také patří panu Františkovi Máslerovi i všem ochotníkům, kteří kdy působili v čenkovském spolku.
Kurzívou jsou psány citace z kroniky pana Máslera